Protipovodňová ochrana, která se topí sama v sobě

Jak se z jednoduchého plánu stala slepá ulička

Původní plán přitom nevypadal složitě. Nad městem byl vytipován vhodný soubor pozemků. Získal se i souhlas s odprodeji u jednotlivých vlastníků. Byla městu přidělena na výkup dotace. Existovalo řešení, které dávalo smysl.

Současné vedení města ale řeklo ne.

Místo toho přišlo s vlastním – podle svých slov lepším – nápadem: umístit protipovodňové opatření do parku heřmanoměsteckého zámku. Do parku, který městu nepatří. Jeho vlastníkem je hlavní město Praha. Bez předchozích projednání či souhlasů. A Praha dosud souhlas nevydala.

Ironie? Právě tento domov důchodců byl při poslední povodni zasažen nejvíce. Ani to ale nestačilo k nalezení společné řeči.

Ve slepé uličce. Doslova.

Podle radního pana Koláře jsme dnes „ve slepé uličce“. A kdo by to byl řekl – další městský projekt, který nikam nevede. V Heřmanově Městci už téměř tradice. A tak tu nestojíme. Spíš plaveme.

Člověk si řekne: dobře. Vezmu si holinky a projdu se parkem, kde mělo stát záchranné řešení, které se nikdy nepostaví. A během té procházky mi dojde zvláštní věc.

Já osobně jsem vlastně v relativním klidu. Bydlím ve druhém patře. Sklep nějak přežiju, i kdyby přišla další vlna už letos.

Ale co ti ostatní?

Voda si cestu najde

Co lidé, kterým voda vzala všechno? Ti, kteří se z následků poslední povodně sotva vyhrabali? Těm nikdo neřekne, že jsme „ve slepé uličce“. Ti prostě budou stát v té vodě znovu. Zatímco voda si svou cestu vždycky najde, město ji stále hledá.

A protipovodňová ochrana? Ta zatím chrání jediné – status quo.